Zkouším psát knihu???

3. října 2016 v 18:56
Ahoj, tady vám představím kousek knihy, kterou jsem evidentně nedokončila a nevím, jestli v tvorbě mám pokračovat nebo mám psát jiný příběh či úplně přestat, nebo by to byl na blogu seriál na pokračování. :) Tak ať se vám hezky čte! :)

Dnes je třicátého července. Cítím, že je v domě chlad, jaký tu nikdy nebyl. Blíží se každou sekundou půlnoc. Noci bývají tento rok chladnější a chladnější. Cítím něco nadpřirozeného, jako něčí přítomnost, ale je to asi hloupost. Nikdy jsem v domě sama nebyla, ale znám ten pocit, jako by vše bylo najednou děsivější. Je již tma, rodiče si šli zatančit. Vrátí se za svítání. Já jsem tu se svým věrným deníkem, v domě, kde nikdy nebyla smrt. A přece tu bylo tolik lidí, kteří našli svůj hrob třeba jen na zahradě. Nikdo nikdy nezemřel v domě. Co to bylo? Slyšela jsem jasně, jako kdyby někdo klepal na dveře mé sestry a mého bratra. Nejdřív na sestřiny, poté na bratrovy. Ale poté na dveře pokoje, kde kdysi bývala sestřenice. Ta nalezla svůj hrob na zahradě před rokem, když trhala maliny, zakopla o šlahoun a dopadla na hlavu a zlomila si vaz. Nikdy ji neměl potkat tak ošklivý osud. Nemívala štěstí v lásce, ale přesto velice milovala svou práci švadleny a hobby knihomolky. Byla krásná, špinavě blond vlasy měla do půlky zad a obličej jako od malíře, štíhlou postavu a byla báječné povahy. Tak proč zemřela takovou smrtí? Jestli existuje někdo, kdo zařizuje osudy lidí, viním jej ze smrti své šestnáctileté sestřenice. Co když ale ji někdo zabil a navékl to tak, že to vypadalo jako sebevražda? Počkat! Něco jsem slyšela. Šlo to jistojistě z chodby. Napínám uši a slyším...Klepot! Na moje dveře! Vrhnám pohled na hodiny, je přesně půlnoc. Bože, kdo jen to je? Ať je to jen žert, prosím! Dívám se na dveře. Někdo nebo něco je pomalu, pomaloučku otvírá. Slyším šustit látku, pak něco jako kletbu nebo zvláští slova, kterým nerozumím. Po špičkách jsem přešla ke skříni, jelikož jsou to skryté dveře, mají západku, za tu zatáhnete a jste v jiné místnosti, pak stačí západku zatáhnout a dřevo se dostane zpět, takže to je jako obyčejná skříň. Mám v ní i nějaké oděvy, v zimě letní a naopak. Díkybohu! Jsem v druhé místnosti. Jsem v bezpečí a poslouchám, co se děje v mém pokoji. Neznámý či neznámá chodí v mém pokoji, slyším, jak si povídá s fotkami z mého dětství a obrazy babiček, tet, sestřenic, sester a matky. Určitě je to žena, ano. Co? Právě jsem uslyšela druhou osobu! Takže je to muž i žena, odhaduji na věk kolem třiceti let. Slyším jejich slova jasně. Mluví o mně: ,,To tu holku nemůžeme normálně nechat zmizet, Jamesi? Vždyť její příbuznou jsme v jejím věku nechali taky zmizet. Byla to ta mladá Cooková. Jane Cooková, nebo jak se to jmenovala. Když v ní objevila druhá strana jednu z posledních Elementálek, které umí mluvit a pomáhat s přírodou, chtěli se jí zmocnit. My jsme však byli rychlejší a nechali ji zmizet. Všem jsme namluvili, že je ta holka mrtvá, a kdyby se to teď dozvěděli, zvlášť ta malá a hloupá Vanessa, které je za týden šestnáct. Před rokem jsme nechali zmizet její sestřenici, a kdyby se za týden projevily její schopnosti, pravděpodobně bychom ji museli sebrat nejpozději po oslavě jejích narozenin. Když se lidé smířili se smrtí mladé Cookové, co by si pomysleli o mladé Jonsonové? Kdybychom to navlékli jako útěk z domova..." žena přestala mluvit a promluvil o mne muž ,,Naomi, tu holku, tu Vanessu musíme pozorovat, sebrat ji a pak ji nechat zmizet. Jako s Jane. Kdo by ji neměl rád?" zasnil se muž. Bylo to podezřelé, silně podezřelé. Kdo byl s Jane, mou sestřenicí, častěji než já? Richard a James Brooclinovi! Takže přece jen někdo mou sestřenici miloval! A ona žije! Musím poslouchat dál. ,,Jamesi, víš, že pokud tu Vanessu nedostaneme, budeme zase hrát chůvu a jejího přítele? Teď si každopádně hrajeme na detektivy smrti té Jane. Pak ve vhodnou chvíli pošleme ty dva Johnsonovy, rodiče Vanessy, třeba na nějakou večeři nebo ples. Vanesse dáme prášky, aby byla omámená a udělala všechno, co bychom požadovali. Potom usne a na nic si nevzpomene. Odvezeme ji do Los Angeles, San Francisca, New Yorku nebo do jinýho města. Tam jí pomůžeme zmizet. Nikdo si na ni nevzpomene. Kam se hrabou nafouknutí detektivové typu Sherlocka Holmese. My budeme pan a paní Cooperovi, nejlepší detektivové ve městě! A pak bysme možná mohli...." žena přestala. Muž jakoby přemýšlel a pak spustil ,,Naomi, jestli se o nás dozví, musíme hned odletět třeba do Sydney. Proč musíš být tak hloupá? Myslím, že toho zvládneš víc, než jí jen dát nějaké zatracené prášky. Třeba bychom jí řekli, že jedeme nakupovat a její rodiče s tím souhlasí, ale jsou na procházce nebo tak něco, potom bych řekl, že jsem si něco zapomněl, vzal jí nějaké věci, přiběhl s kufrem a řekl, že po nakupování ji odvezeme domů a pak že jedeme na letiště. Potom bychom se vraceli, dal bych jí napít nápoj se silným práškem na spaní a ona by usnula. Pak by se vzbudila až na letišti, nasedli bychom pak do letadla a už bychom ji měli v hrsti, drahá Naomi. Není to mnohem jednodušší? Co myslíš?" žena informaci vstřebávala dvě minuty, potom promluvila ,,No, Jamesi, výjimečně je tvůj plán bez háčku a je lehčí než ten můj. Potom ale řekni, co uděláme?" muž opáčil ,,Naomi, ona neuteče, zvládá být poslušná, a když jí třeba pohrozíme smrtí, poslechne. Na tyhle malé šestnáctky a míň platí skvěle." poté bylo ticho. Všimla jsem si, že zadržuji dech. A oni taky. Když jsem se už začínala dusit, žena-Naomi-řekla ,,Jamesi, pokud nás někdo slyšel, nebo nás někdo potom chytne, musíme hned tu holku nechat na pokoji, rozumíš?" muž-James-se zamyslel a kysele řekl ,,Naomi, jestli po nás půjdou, tu holku nesmíme nechat na pokoji. Budeme ji muset chytit, přinejhorším ji zkusíme nějak nadopovat, aby ji zavřeli do blázince. Odtamtud ji dostanem snadno. Pamatuj si, musím najít ten šperk. A jestli nás chytnou, dáme si prášky na zapomnění, takže se celkem snadno očistíme, budou nás muset pustit a potom se dostavíme na velitelství, kde nám vše znovu a rychle připomenou. Takže celkem chápeš, ne?" žena se odmlčela a potom řekla ,,Fajn, to jsi mi chtěl říct? Je to vše, ne? Že bys měl rád šperky, si nemyslím. Co chceš najít? Proč?" muž najednou praštil pěstí do stěny. "Naomi, ty nejsi hloupá, abys to neviděla. Měl jsem její sestřenici rád a chtěl si ji vzít, tak proč můj malej kousek štěstí musíš kazit?" žena ztichla, pak smutně začala a zdálo se, že má na krajíčku ,,Jamesi, byla jsem zamilovaná a nic nebolí tak, jako když tě dotyčný odmítne. Chci tě ušetřit té bolesti." bylo ticho a pak muž začal mluvit ,,Naomi, má Naomi, už půjdeme. Dnešní večer není zrovna nejlepší. Plán jsme probrali a to je to hlavní." oba asi váhali, ale nakonec vyšli ven. Čekala jsem zřejmě hodinu a pak jsem vylezla ze skrýše. Hned jsem šla spát a zanedlouho už jsem spala jako dudek.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama