Můj školní život-dvouletá šikana

11. listopadu 2016 v 19:14
Ahoj, inspiroval mě článek od rainbow (najdete ho zde http://rainbowandunicorns.blog.cz/1610/neboj-se-byt-svuj-tt) a taky tam můžete najít moje komentáře (jsou dva) a už se nebudeme zdržovat a jdeme na to!
Bylo to takhle:
Byla jsem ve druhé třídě a tehdy přišla k nám do třídy moje současná nejlepší kamarádka. Pak ale na konci roku nám začali spolužáci-kluci začali nějak nadávat. Ale zvlášť mně. Byla jsem sice vyšší o hlavu než ostatní, jenže jsem byla trochu při těle. A kvůli mému jménu. Marcela. Taky když zjistili, že mám jednoho bratra postiženého epilepsií (tomu říkali debil-v těch chvílích, kdybych mohla, měli zlomenou čelist-jenže jsem nevěděla, co mám dělat) a mladšího, který je hyperaktivní a je malinko postižený, skoro normální. To se mi smáli a říkali mi urážky typu ,,Hele, tvůj brácha je debil! Máš za bráchu debila! Jseš debil!" a já jsem to nenáviděla. Uráželi mě i starší děcka. Jenom kvůli mé váze, mojí rodině, mému jménu. Naštěstí mi ale kamarádka byla oporou, když mi nadávali, zastala se mě (i když byla a je o hlavu menší než já) a když jsme se pohádaly, nenadávala mi s nimi. Když se blížily Vánoce a byl poslední den před prázdninami, vyměňovaly jsme si dárky jen my dvě, nikdo jiný nám nedával dárky. Ve škole. Smáli se nám, že jsme, ehm, pár stejného pohlaví. To nebyla nikdy a ani není pravda, šířily se o nás falešné pomluvy. Kdykoli jsme mohly, byly jsme ve škole při sobě, seděly jsme spolu v lavici a bavily se jen mezi sebou. Pak ve třetí třídě to ale bylo stokrát horší, učitelky to sice řešily, protože mě kluci i mlátili, ale byl klid jen na maximálně 14 dní. Nechápala jsem, co je na mně tolik špatného. Sice jsem něco říkala rodičům, ale ti říkali, jen abych si toho nevšímala, ale na spolužáky to nezabralo. Nešlo je ani ignorovat.

Tlustoprde, tlusťoško, seš tlustá, vážíš milión tun a i nejhnusnější věci by vyhrály vedle tebe soutěž krásy. Kamkoliv se podíváš, to se změní v žumpu. Bydlíš v záchodě. Ach jo, ona přišla. No fúúúúj, ona tady seděla! Teď máš Marcelu a musíš ji někomu dát, jinak se jí nakazíš! Tebe nikdy nikdo nebude chtít, zrůdo! Šreku!

Těmihle urážkami mě vítali skoro každou přestávku a den. Šlo to tak do té třetí, ale ještě ve čtvrté třídě se mi smáli. Když mě tak nesnášeli, uvažovala jsem o tom, že přejdu na jinou školu, někam daleko. Ale kamarádka mě pokaždé přesvědčila, ať se nevzdávám a ať tam zůstanu, aby nebyla sama. A prý to přejde. To jsem nevěděla, co to je anorexie a pořád a pořád si kladu otázku, proč jsem jí netrpěla. Asi proto, že mě máma kontrolovala (teď se přidal i táta, ach jo), jestli jím. Ale během páté třídy se to začalo uklidňovat, asi proto, že přišel nový kluk (tlustší než já, ale hned ho vzali za kamaráda. Později jsem s ním do konce páté třídy seděla, protože mě a moji kámošku učitekla rozsadila.) Sice na konci roku odešel, ale ještě ve čtvrté třídě přišla do páté jedna hnusná holka, které se kluci měli posmívat opravdu důvod. Sice propadla na té bývalé škole, ale její šikanu učitelé řešili víc než tu moji, přestože mě bili a jí se jen posmívali. V šesté třídě ta holka propadla hádejte ke komu? K naší třídě! Ale to už byla neoblíbená jen ona. Proč? Inu, s věkem asi asi ostatní dostali rozum a přestali se mnou a mou kamrádkou jednat jako ,,ty jsi tlustá, ty jsi malá, tak vás nebereme". I když, naštvalo mě, že moje spolužačka dala k těm Váncům dárek jí a ne mně, přesože mě měli radši a moji kamarádku měli taky už celkem rádi. S tou kamarádkou jsme si jen my dvě ve škole vyměnily dárky, za to jsem ale ani jednomu spolužákovi nenabídla cukroví kromě sebe a té mojí kamarádky. Teď jsem v sedmé, ta kamarádka se odstěhovala s její mamkou pryč, ale přesto jsme v kontaktu a bavíme se spolu. Ve škole mám sice vedle sebe místo prázdné, (k nám do třídy přišla na začátku šk. roku nová holka, ale tu jsem u sebe nechtěla), takže si sedla za tou neoblíbenou spolužačkou a teď jsou ty dvě BFF, i když jsou obě divný. A jaký má můj příběh závěr? Že šikana vymizela časem, kluci dostali rozum (hm, nejspíš jen tlačítko ,,on inteligentí-off inteligentní") A anorexie kterou jsem netrpěla, ale mohla? Jím normálně a baví mě tancovat, ale skoro nikdy nejsem sama, abych tancovala se sluchátky na uších, takže to nemá ten efekt. :) Přemýšlím nad tím, co by kdyby, ale vím, že by mě anorexie změnila. Změnila by mi život, mohla bych umřít nebo bych byla tak blízko smrti, že by si spolužáci uvědomili, co mi způsobili. No, ale doufám, že mě tohle peklo už nepotká a anorexie taky ne.
Tvoje Marci ♫

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama